Kozí hřbety na jaře – Holka s batohem

Byl květen, byl lásky čas a my se rozhodli do hor jít zas. Asi poprvé jsme po obědu vyrazili bez jistoty hezkého počasí, to se měnilo jak ve sci-fi. Šli jsme, protože jsme chtěli vidět sněhové mantinely u Luční boudy, které tam každoročně udělá rolba, když je na jaře ještě sníh.

Na cestu jsme si od ségry půjčili dva horské vůdce Dona a Daisy (otec s dcerou). Zlatí retrívři jsou na horách jako doma a taky jsme je chtěli vyvenčit. Trasu jsme začínali ve Špindlu u hotelu Horal.

Po Staré Bucharově cestě nahoru, hned asi po prvním kilometru jsme zůstali trčet pod stromem a schovávali se v mlze před kroupami. Ti naši pesani pobíhali okolo a jakmile se trochu počasí lehce umoudřilo, zase všichni jsme všichni vyběhli.

Když jsme se dostali výš, čekali jsme na ty výhledy.. Nikde nic, mlha před námi, mlha za námi.. Ale, kdo si počká, ten se dočká. No jo, počasí se měnilo z minuty na minutu. Mlha se dala na ústup a ukázala se nám Luční Hora a vodopády Hrazeného potoka, byli jsme paf. Zastavili jsme se, snažili se chytit dech (Pozn.redakce: protože 6km stoupání je prostě kardio) a zase jsme se kochali.

Jen chci ještě lehce upozornit, že na této cestě byste měli být velice opatrní, neb cesta je tu a tam samý kámen, který docela klouže a sjet po prdeli do Hrazeného dolu fakt nechcete.

Na rozcestí Kozích hřbetů jsme přes zbytky sněhu došli na horu Krakonoš. Sníh samozřejmě obdivovali nejvíc naši horští průvodci. Když chytnete dobré počasí uvidíte mimo jiné na Sněžku, ale taky na Ještěd. My tentokrát moc štěstí neměli, vlastně vůbec.

Měli jsme to ten den s počasím dost aprílové, nejprve déšť a kroupy, mlha, která se pomalu začala rozplývat a ukázalo se i sluníčko. A po cestě, někde v místech kde se nachází Rennerova studánka nás zachytila sněhová vánice. Mimochodem jsme ani nečekali tolika sněhu, takže můj muž šel tentokrát na „pražáka“ – v Nike Airmax. Takže si asi dokážete představit, jak po pár krocích, nebo spíš brodění se ve sněhu boty vypadly a jakou měl můj muž skvělou náladu.

Zastavili jsme, abychom se víc oblékli, nandali čepice a najednou vylezlo sluníčko. Byla to pecka, směrem k Luční boudě černo – to byla ta sněhová smršť a směrem ke Kozím hřbetům sluníčko. Takže vytáhnout telefony a fotit bylo naprosto jasný.

A naše klasika – Luční bouda kvůli COVID19 opatření měla otevřené jen výdejové okénko. Paroháč a klobása na posilněnou. Pár výletníků jsme taky potkali, a zase nejvíce nadšení byli naši horští průvodci, neb na všechny okolo dělali psí oči a dostávali od ostatních samé dobroty.

Sněhových mantinelů i dokonce výhledu na Sněžku jsme se dočkali naučnou stezkou Krkonošská tundra, pak podél Kapličky – památník obětem hor až k turistické chatě Výrovka.

Na Výrovce jsme si taktéž pouze u venkovního výdejového okénka dali horký dopink alá svařák a náš Don se nezdráhal a jal se mrknout dovnitř, však už je tu známý.

Počasí se se hlásí o slovo, opět sněží, jak jinak taky v květnu, že jo.

Naučnou Slezskou stezkou jsme přišli ke Klínovým boudám http://klinovka.cz/ , kde na nás začalo vykukovat nejen jaro, ale taky skotský náhorní skot. Ty malý horský kravičky (tak jsem je pojmenovala), to je level roztomilosti milión. Naše Daisy se taky snažila nás protáhnout každou strouhou a že jich tam v okolí Klínovky je hafo. Tady to je pastva nejen pro oči.

Občas jsme šlápli do nějakého potůčku, který se vytvořil stékáním sněhu ze strání a tu a tam nebyl ani pod vrstvou sněhu vidět. Ale u Friesovych bud už po sněhu nebylo ani památky. Tentokrát Friesovky https://friesovyboudy.cz/ vynecháváme (ale zde si můžeš přečíst, jak jsme se sem vydali na lívance odpo v zimě) a pokračujeme Novou Friesovou cestou za pomalého západu slunce rovnou okolo Hříběcí boudy do Strážného, na zastávku budu Strážné – lom, bus. Dojídáme poslední svačinu, všech 12 ťapek uťapaných pak nasedá do místního taxi (přijela pro nás moje ségra) a vracíme se do našeho malého Krkonošského městečka Vrchlabí.